čtvrtek 2. srpna 2018

Příběh založení církve CityHouse Brno



Zakládání sborů je komplexní a složité téma. Vždy probíhá jinak – jiné je to v malém městě, jiné ve velkém. Jiné když je zakládající tým velký a jiné, když je menší. Velmi jiné to je, pokud se jde do jiného města, než pokud se zakládá další práce v tom stejném. I proto jsem se spíše než popisovat principy zakládání sborů rozhodl popsat náš příběh. 

Náš příběh je v mnohém speciální, protože vše se událo poměrně rychle a v kombinaci podmínek, se kterou se v našich končinách často nepotkáte. Naše místní církev vznikala jako druhý sbor stejné denominace ve stejném městě. Do poslední chvíle vědělo o založení nového sboru jen asi 15% lidí v našem mateřském sboru (vedoucí a klíčoví lidé). Ještě dva měsíce před založením jsme byli v týmu zakladatelů pouze čtyři. Nejisté začátky – takto je to se zakládáním sborů vždy.

Vezmu to ale raději popořadě. Co se týče zakládání sborů, pevně věřím tomu, že musí být reakcí na Boží povolání. Nejde to dělat jako lidský plán, jako projekt, kterému dáme jméno, branding, pěknou grafiku a spustíme ho. Ten nápad se musí zrodit v Božím srdci. Dlouho jsem už tušil, že mě to jednou čeká; měl jsem v srdci sen o pulzující živé církvi, srozumitelné a relevantní v dnešní době, ale plné Boží přítomnosti; jen jsem si myslel, že to bude až „někdy, později“. Vedl jsem mládež, které se dařilo, byl jsem na plný úvazek zaměstnaný v církvi v docela velkém sboru, měl jsem krásnou ženu a krásnou dceru a nic nám nechybělo. Několikrát nás nezávisle na sobě ujišťovali naši přátelé ve službě, že Bůh pro nás má „něco nového“, ale nevěnovali jsme tomu žádnou zvláštní pozornost.
Až jednou, když jsem jel sám v autě domů ze setkání s mým australským přítelem a zároveň i mentorem, se to stalo. Nemívám s Bohem většinou „momenty“. Bůh se mnou jedná spíše v procesu, dlouhodobě, malý krok dopředu každý den. Ale tehdy to byl zlom. Jako bych najednou uviděl to, co jsem dříve vidět nedokázal. Najednou jsem věděl, že budování mládeže bylo období, že kterého nás Bůh posune dál; že teď je čas založit další sbor v našem městě. Zlomilo se to ve mně během vteřiny, neočekávaně. Až později jsem pochopil, jak moc nás s manželkou na tento krok Bůh připravoval. 

Prožít povolání do služby je pěkné, ale člověk o tom obvykle sám nerozhoduje. Naštěstí a díky Bohu jsem měl a mám skvělého pastora, Pavla Harabuse. Začali jsme spolu o všem mluvit a jsem mu dodnes vděčný za to, že ve mně byl schopen vidět stejné povolání, které jsem přijal i já. Po zhruba půl roce jsme náš záměr představili na staršovstvu a všichni v tom od začátku stáli za námi. Toto byla naše první výhra – naše jednota. Nikdo nehrál sám za sebe a všichni jsme viděli tuto věc optikou toho, co by to mohlo přinést pro Boží království v našem městě, a ne pouze očima obav a čísel. Kolik sborů není založeno, protože člověk s povoláním nedostane prostor, nebo protože se vedoucí sboru bojí pustit několik lidí, aby začali novou práci, případně jejich myšlenku vidí jakožto rebelii? Samozřejmě, zdaleka ne vždy je chyba na straně vedení sboru. Opravdu zbytečné konflikty vyvolané lidmi „zdola“ se dějí také. Ale přesto bych si přál, aby nových sborů vznikalo víc, aby se to mohly rodit v atmosféře jednoty a s vědomím toho, že nejde primárně o nás, ale o to, aby Boží království rostlo.

Ano, opravdu nás od začátku až doteď provází požehnání našich vedoucích. Církve bývají často poznamenány rozděleními a konflikty, když se zakládá nová práce, ale my jsme to takto nechtěli. Věřím tomu, že Bůh dokáže udělat cestu tomu, co plánuje, i když proces to často nebývá jednoduchý. Tak tomu bylo i u nás. Naštěstí nás tímto procesem provázelo několik lidí, kteří mají se zakládáním sborů bohaté zkušenosti. Brzy tedy vznikl roční plán, který se nám nakonec podařilo opravdu beze zbytku naplnit. Základem všeho byla naše situace – velký sbor ve velkém městě, který zde má začít novou práci. Domluvili jsme se, že informace o zakládání nového sboru budeme komunikovat postupně, protože oznámit celý záměr najednou s tím, že se ze sboru oddělí 15-20 lidí, by přineslo spoustu otázek příliš brzy. Komunikovat s lidmi v církvi a s vedoucími je ovšem v případě zakládání sborů nesmírně důležité, pouze je třeba zvolit správnou formu, která odpovídá dané situaci. Dále jsme se domluvili, že ani já o záměru nebudu moci nikomu ze sboru říct. Věděli o tom jen dva naši nejbližší spolupracovníci, se kterými jsme chtěli nový sbor zakládat, dále nový vedoucí mládeže s manželkou a nakonec samozřejmě vedení sboru. Museli jsme slíbit, že i kdyby nás šlo nakonec třeba jen pět, půjdeme. Nikdo jiný o ničem nevěděl. Vytvořili jsme spolu s vedením sboru seznam lidí, které bychom rádi oslovili, zdali by se nechtěli k naší práci přidat. To vše se dělo v průběhu jednoho roku, který byl plný příprav, chystání se, běžných dní plných obyčejných věcí. Nebylo snadné čekat, nevědět, kolik lidí půjde s námi, nadále vést mládež a přitom v srdci nosit sen, který se už rodil. Ale stálo to za to. Asi dva měsíce před veřejným oznámením záměru založit nový sbor jsme pomalu začali oslovovat lidi, kteří by se k nám mohli připojit. A díky Bohu několik úžasných lidí řeklo hned „ano“ (těch byla většina). Někteří se nakonec po našem oslovení rozhodli nejít, ale brali jsme to pozitivně, není to o nás – každý musí sám nacházet, kde je jeho místo. Nedlouho poté jsme informovali sborové vedoucí. Poté i tým mládeže, pro který to byla největší změna, protože půlka z nich nakonec odešla a půlka zůstala. A nakonec jsme v listopadu roku 2017 stáli před naším sborem a oznamovali záměr založení nového sboru. Ten byl naplánován již o tři měsíce později, na únor 2018. Možná se to celé zdá rychlé, ale takto nás k tomu vedli naši mentoři v oblasti zakládání sborů. Cíl byl, aby vše bylo dobře naplánované a celý proces nezabral příliš dlouho, protože to pak nepomáhá ani jedné straně – přibývají otázky a roste nejistota. Jsem si vědom toho, že to takto rychle nemůže fungovat všude, v každém sboru a v každé církvi – my jsme zvolili formu, kterou jsme v danou chvíli považovali za nejmoudřejší.

Jsem moc rád, že celý sbor vzal záměr velmi dobře – samozřejmě vždy vyvstanou otázky, ale důležitá je otevřenost a transparentnost. O tři měsíce později nám náš sbor žehnal na cestu a o týden později jsme už měli naši první bohoslužbu. Nakonec odcházel ze sboru s požehnáním vedení tým šestnácti lidí a několik dalších z týmu mládeže. Podařilo se nám dobře začít, po necelých pěti měsících máme 31 členů a na nedělní bohoslužbě se nás schází kolem šedesáti. Počty nejsou hlavním cílem – vždyť každá situace a každé město je jiné. Zmiňuju to z jiného důvodu. Chci říct, že věřím v cestu úcty a respektu. Ne vždy člověk dostane od vedení svého sboru takovou důvěru, jak jsme dostali my. Ale i tak věřím, že Bůh může pro někoho, komu svěřil svůj sen o nové církvi, najít cestu. I odejít z jedné místní církve a najít jiné společenství se dá s úctou a s respektem. Věřím tomu, že nespěchat se vyplatí. Že dělat věci tak, že způsobují zbytečný konflikt, se nakonec v Božím království vždycky z dlouhodobého pohledu vymstí. Věřím, že Bůh žehná cestě, která je lemovaná úctou a respektem mezi vedoucími, mezi generacemi, mezi dvěma odlišnými náhledy na věc. To je ta nejzákladnější ingredience našeho příběhu.

Možná by bylo přirozenější, abych psal o budování nového sboru – o budování týmu, o tom, jaké aktivity na začátek zvolit, na co klást při založení sboru důraz a na co naopak ne, jaké jsou obvyklé chyby atd. Ale tyto věci jsou až důsledkem toho, jestli člověk má opravdu povolání, jak proběhne proces přípravy a jakou důvěru si vedoucí buduje dlouhodobě. Pokud chci, aby mě ostatní následovali, i já se musím naučit následovat. Proto každému zakladateli sborů doporučuji, aby několik let aktivně sloužil ve svém místním sboru a respektoval svoje vedoucí.

Pokud bych měl přeci jen shrnout nejdůležitější principy přípravy založení nového sboru, napsal bych toto:
- zakladatel je člověk s povoláním od Boha, které je rozpoznané i jeho vedoucími, kteří dávají zakladateli svoje požehnání
- zakladatel je prověřený člověk, který slouží v církvi, je ochotný se neustále učit, má charakterovou integritu a dokáže následovat i vést
- při založení sboru jde o růst Božího království, osobní preference maskované za obyčejné lidské sobectví musí jít stranou (omlouvám se za upřímnost)
- je důležité dopředu spočítat náklad, vše spolu důkladně komunikovat v atmosféře vzájemné úcty mezi oběma stranami (mateřským sborem a zakladateli) a připravit se na různé varianty vývoje – je důležité vše dát na papír a zabránit nejasnostem
- komunikujte, komunikujte, komunikujte – spolu, s vaším sborem, před procesem, při procesu, po procesu
- zakladatel by měl mít jasnou představu, co chce dělat a jak to chce dělat a i podle toho složit svůj tým
- zakladatel by měl mít tým nejméně pěti lidí, poslat pouze manželský pár do nového města rovná se několika letům stráveným pouze hledáním týmu a velké frustraci – dobrý tým v počtu 5-10 lidí založení sboru velmi urychlí – tito lidé by ale měli být schváleni a uvolněni s vědomím a požehnáním hlavního vedoucího/vedení sboru

Náš příběh je důkazem o tom, že nová církev může a má vznikat, pokud je to alespoň trochu možné, v atmosféře úcty, respektu a vzájemného učení a naslouchání si. Doufám, že bude alespoň někomu inspirací a vodítkem.

čtvrtek 4. února 2016

7 postojů pro budování zdravé kultury

Vedoucí si často kladou otázku: Jak vybudovat zdravou kulturu mezi lidmi, které vedu? Jak prakticky motivovat svůj tým, svoje vedoucí, pomocníky, kteří jsou okolo mě? Nedávno jsem slyšel velmi konkrétní a užitečné poselství od pastora Hillsongu Briana Houstona a inspirovaný jeho myšlenkami bych rád sdílel i pár svých. Asi nejinspirativnější myšlenkou pro mě osobně byla věta: „Kulturu nemůžeš vyučovat, ty sám musíš být kulturou.“ To zní přirozeně, že? Nemůžu vyučovat o tom, že by mí spolupracovníci a kamarádi měli přijmout něco, co v mém vlastním srdci není. To ale neznamená, že pokud např. přirozeně nejsem člověk, který povzbuzuje, že o povzbuzení nemám mluvit. Naopak, věřím tomu, že pokud lidé okolo nás vidí, že máme k povzbuzení (nebo k čemukoli jinému, v čem potřebujeme vyrůst) aktivní postoj, je to vždy pro ostatní motivující. Vedoucí nemůže ani nemá být ve všem nejlepší – ale měl by jít ostatním příkladem v růstu a v přístupu.

Moc se mi líbí fakt, že zdravá kultura není něco umělého, něco vymyšleného, a že k ní nelze dojít nějakým naučeným postupem a vyučováním, po kterém lidé najednou ožijí. Církev nespočívá v budovách a pódiích, v barevném LED panelu na pódiu, nebo v krásné kavárně v církvi, ale církev jsou lidé. Stejně tak zdravá kultura v církvi není o pěkných plakátech nebo bannerech s poselstvím „proč existujeme“, ale je o lidech. Proto budování zdravé kultury Božího království nemůže být něčím, čeho lze docílit vyučováním pár principů nebo to jednoduše okopírovat. Je to vedení, jehož výsledkem jsou nově nastavené postoje a vzorce chování u lidí. Nejedná se o exaktní vědu, která se dá změřit, ale spíše o „umění“, jehož pozitivní výsledky je ale možné pocítit téměř okamžitě. Pamatuju si, když jsem poprvé navštívil Hillsong v Londýně nebo jejich druhý londýnský kampus. Nic hraného, nic plastického, ale prostě domov. Zabořil jsem se do sedadla, koukal kolem sebe a těšil se na bohoslužbu. Cítil jsem skoro hrdost, že jedno sedadlo v téhle církvi patři na tu neděli mě. Abyste mě nepochopili zle, miluju svůj místní sbor a svoji mládež a za žádnou jinou rodinku bych svůj sbor teď nevyměnil, ale chci poukázat na to, jak přitažlivé může být, když lidé v církvi dělají věci s vášní a láskou pro Boha a lidi. A pozor, není to o velikosti církve, budovy, pódia, světelných efektů ani kavárny. Navštívil jsem i jiné podobně velké církve, kde jsem byl spíše zklamaný. A ano, vždycky je to dost o subjektivním pohledu, protože kde se tolik nelíbilo mně, líbilo se dalším čtyřem tisícům lidem. Rozmanitost v rámci jednotlivých sborů je dobrá. Ale existují těžko uchopitelné hodnoty, které jakožto lidé sdílíme: obětavá láska, povzbuzení, potřeba být přijat a zároveň sám rozumět. Jak je možné je budovat? Anebo možná ani nejsi vedoucí, ale chtěl bys vědět, jakými postoji prakticky můžeš přinést Boží království do svého okolí.

Pokud si taky kladeš tyto otázky, možná ti pomůže sedm následujících bodů, volně inspirovaných přednáškou Briana Houstona. Seznam není výklad určité biblické pasáže, ale jak uvidíme, jsou to všechno myšlenky, které v Bibli najdeme. Tak pojďme na to.

POSTOJ 1: Jsem člověk, který věří ve změnu

Být člověkem, který se rozhodne věřit ve změnu, je velmi motivující pro lidi okolo. Když se například něco řeší na týmovém setkání, takový člověk je vždy zaměřen na to, aby byl součástí řešení, a ne problému. Na Connectu (mládež, kterou vedu) věříme ve vyvážené poselství Bible, ale zároveň chceme být velmi flexibilní ohledně formy, kterou poselství Bible komunikujeme. Často věci měníme, upravujeme, hledáme, zkoušíme, nebojíme se odstřelit způsoby a cesty, které dlouhodoběji nepřináší výsledky a naopak začít nové věci, pokud máme za to, že nás Bůh do nich vede. A jsem neuvěřitelně vděčný za tým lidí, který mám okolo sebe, protože na setkáních, kdy rozhodujeme

a plánujeme důležité věci, se nestává, že by někdo při hledání řešení házel klacky pod nohy ostatním nebo mluvil z touhy uplatnit svoje vlastní ambice. Mám tu výsadu okolo sebe mít lidi, kteří věří v to, že Bůh může udělat skrze nás COKOLI, a to nám pomáhá vytvářet prostředí, kde lidé věří v Boží moc a očekávají Boží působení.
Ke všemu mám sílu, Kristus mi ji dává.
Filipským 4/13 (SNP)
Věřit ve změnu pak nezahrnuje pouze moji mládež/sbor. Pokud totiž opravdu důvěřuji Bohu, pak dokážu i věřit ve změnu sebe samého a lidí okolo sebe. Nikdy nesmíme rezignovat na změnu nás samých, ani lidí, kteří už promarnili několik šancí na změnu. Je jasné, že věřit ve změnu lidského srdce neznamená být naivní nebo přehlížet lidská selhání – znamená to ale nikdy nedat člověku pocítit, že jsme na něj rezignovali a že už nemá šanci se změnit. Pokud dal Ježíš milost zločinci, který s ním visel na kříži a který ho ještě chvíli předtím urážel, jak bychom my mohli reflektovat Boží lásku tím, že někoho předem odsoudíme?

POSTOJ 2: Tohle není jen moje služba, ale kus mého života

Pokud opravdu chceme v naší službě budovat zdravou kulturu a prostředí, kde lidí budou rádi, potom to nemůže být jen naše aktivita nebo výplň času na jeden večer v týdnu, kdy zrovna máme setkání. Musí to být část našeho života, našeho poslání, našeho srdce. Pokud je člověk zaměstnaný v církvi a dělá ji se správnými motivy, těžko je možné se ubránit tomu, že vás to někdy pohltí – je to prostě super práce. Ale i když je člověk slouží dobrovolnicky (a já konkrétně znám službu mnohem víc z té stránky neplaceného dobrovolníka), pořád je možné dýchat pro Boží práci a zacházet s ní jako s opravdovým posláním od Boha (byť třeba jen na určitou životní etapu).
Já jsem dobrý pastýř, který za ovce i život obětuje. Námezdný pastevec nemá k ovcím vztah, a když se blíží vlk, uteče. Ovce nejsou jeho, a tak mu na nich nezáleží. Ať je vlk třeba rozežene nebo roztrhá.
Jan 10/11-13 (SNC)
Někdo, kdo je pouze najatý na práci, nebo prostě souhlasil s tím, že bude vypomáhat, protože by se to tak v církvi mělo (někdy trochu špatný způsobem trpíme na tom, že každý by měl mít nějakou pozici) není nutně špatný člověk, ale je to pragmaticky řízený člověk. Jeho motivy se pravděpodobně točí okolo myšlenek „něco tu odevzdám“, „něco tu přijmu“, „aspoň bude co zajímavého dělat“. Taková motivace ale nikdy nezburcuje lidi okolo k ničemu víc, než opakování těchto motivů. U nás na Connectu je vášeň pro službu lidem jednou ze základních věcí, kterou hledáme u budoucích vedoucích. Nechceme schopné lidi, kteří budou pouze dobře něco vykonávat. Toužíme po tom posouvat Boží práci spolu s lidmi, kteří dají kvůli lásce k Bohu do služby a vztahů kus svého srdce. A díky Bohu takové lidi máme a sledujeme, jak se díky jejich příkladu přidávají stále další.

POSTOJ 3: Budu sloužit s radostí

Každý vedoucí to zná. Sotva přijdete na dlouho domluvené setkání, přilétne netrpělivým tónem první otázka od někoho z týmu: „Prosím tě, kdy budeme končit, na jak dlouho to vidíš? Spěchám.“ Nebo se bavíte o nějaké akci, shromáždění nebo evangelizaci a vyletí posté ta stejná otázka: „A musím tam být? Musím tam být celou dobu?“Vůbec nejde o to, že by se nikdy nemohlo nic takového stát, myslím, že každý z nás alespoň jednou v životě tuhle otázku položil. Každý někdy máme období, kdy je toho více, nebo nám zrovna něco velmi důležitého šlape na paty. O to nejde. Problém je, když se takovéto otázky opakují tak často, že odkrývají vnitřní postoj našeho srdce. Brian Houston říká: „Pokud nám vládnou minima, výsledkem budou opět minima.“ Pokud my jako vedoucí chceme přistupovat k věcem jako údržbáři (a to ještě někdy otrávení údržbáři), motivaci lidí okolo nás to moc nepomůže.
Služte Hospodinu s radostí.
Žalmy 100:2  (ČSP)
Radost je často mnohem více záležitostí mé volby a mého vnitřního postoje, než vnějších vlivů. Žít v radosti je pro mě záležitostí neustálého připomínání si toho, jaká revoluce se v mém životě stala a kam směřuju. Ježíš sám je nevyčerpatelným zdrojem radosti.
Když budu mluvit více osobně, tak rozhodnutí jít do služby v církvi na plný úvazek naprosto změnilo můj život, a to mnohem více, než jsem čekal. V době mého nastoupení do práce v církvi na mě čekala trochu třaskavá kombinace právě začínajícího manželství, rychlého otěhotnění a narození malé dcerky, určité generační změny pastora u nás v církvi, a také skutečnosti, že moje žena byla ještě jako těhotná často daleko na cestách s kapelou (někdy i větší část měsíce). Ukázalo se to vše být natolik život měnící, že jsem se asi na rok a půl do života točícího se okolo rodiny a práce v církvi naprosto ponořil – jako bych zmizel pod hladinou. Když jsem po roce a půl „vyplaval“, postupně mi docházelo, že moje životní zacílení a priority se dost změnily. Nemán už tolik času na některé přátele, se kterými jsem dříve trávil více času, netrávím zdaleka tolik času u seriálů ani tolik večerů mimo domov tak, jako dříve. Celé se to docela špatně vysvětluje, ale myslím, že lidé, kteří někdy prožili např. stěhování do vzdálenějšího města nebo do jiné země pochopí. Já jsem se taky přestěhoval, ale spíše ve svojí mysli a svém zaměření. Byly chvíle, kdy mi celá tahle změna přišla hodně líto – někdy se dozvíte, že se třeba něco chystá bez vás, protože musíte být někde jinde nebo jste prostě byli dlouho mimo – ale když jsem si to celé prošel v hlavě znovu a „spočítal“ si to, došlo mi, že tohle je prostě můj život a že jsem si tuhle cestu jednoduše vybral. A došlo mi taky, jak jsem neskutečně vděčný za to, že jsem si ji vybral. Není to nějaká velká oběť – to, že můžu sloužit Bohu a mít to jako zaměstnání, je pro mě obrovskou ctí – a chci to dělat s radostí, s vášní a se zaujetím. 

POSTOJ 4: Žádný prostor pro drby a pomluvy

V práci s mládeží se s tím setká každý vedoucí. Někdo někde byl a něco dělal nebo něco řekl, a někdo jiný to slyšel a teď to řekl někomu jinému a ten to říká tobě, ale nesmíš to nikomu říct. Nehraju tyhle hry a jsem moc rád, že to nevidím ani u nás v Connecteamu (tým vedoucích u nás na mládeži). Neustálé řešení věcí a lidí má neuvěřitelně toxický a ničivý efekt na prostředí, kde se máme navzájem rádi a přijímáme se. Také vždy odvádí od cíle, kterým se ubíráme, a otáčí pozornost k nám samotným.

Cristine Caine říká: "Pokud jsi to neviděl vlastníma očima nebo neslyšel vlastníma ušima, nevymýšlej to svojí malou myslí ani o tom nemluv svojí velkou pusou" (anglicky to zní trochu líp:). Někdy máme jako vedoucí pocit, že bychom měli o všem vědět a mít přehled o tom, co kdo udělal, ale osobně si myslím, že tohle patří spíše do výbavy vedoucích, kteří chtějí kontrolovat vše živé okolo, a to já být nechci. Vůbec mi nevadí být člověkem, který jako první neví, kdo se kde opil, kdo kde s kým co dělal a který neví „o čem se zrovna mluví“. Moment, kdy mě takové věci začnou více zajímat, nastane až tehdy, když vidím, že to ohrožuje vícero lidí okolo mě a jejich nasměrování na Boha. Tehdy věci většinou vyplují a po nějaké době už takovou situaci většinou poznáte. Ale věci, které se bezprostředně netýkají mě nebo služby, kterou vedu, prostě nechávám být. Jdou mimo mě.
Ústa spravedlivého jsou pramenem života.
Přísloví 10/11 (ČSP)
Buďme lidmi, z jejichž úst vychází život. Buďme lidmi, kterým nevadí „nevědět“. Buďme vzorem ostatním v tom, jak se nakládá s prázdnými řečmi a s pomluvami a nebojme se tuto věc čas od času konfrontovat. Prostředí čisté od pomluv mezi námi je pro lidi okolo jedním z nejsilnějších svědectví o tom, že Ježíš je reálný.

POSTOJ 5: Jsem jeden „z nich“

Vždy, když je v týmu vícero „úrovní“ vedoucích a tím pádem i kompetencí, tak se může stát, že začne váznout komunikace. Hlavní tým něco rozhodne, nekomunikuje to dostatečně dále a vzniká informační a někdy i vztahová bublina. Není to vůbec lehká věc a i u nás na Connectu jsme se v tom spálili. Je jasné, že úzký tým nesmí být příliš velký – pokud vás je nad 8 a vy zvládáte dobře fungovat a efektivně rozhodovat, obdivuju vás. Taky není možné v zájmu informovanosti zahltit všechny vedoucí setkáními. Jedna věc ale možná je: navzájem se povzbuzovat v tom, abychom měli stejné nastavení mysli a stejné zaujetí pro službu, kterou pro Boha děláme, nehledě na naší „pozici“.

Úkolem hlavního týmu a hlavního vedoucího je, aby další vedoucí cítili, že jsou bráni v potaz, že jsou důležití, klíčoví a že dostávají praktický prostor a důvěru. A výzvou pro všechny vědoucích včetně těch mimo hlavní tým je, aby jejich postoj a srdce bylo takové, jako by žádná struktura neexistovala. Struktura a pozice existovat musí, ale pouze kvůli pořádku, efektivitě a kvůli tomu, aby každý sloužil podle svého obdarování. Ale pokud jde o naše srdce a zacílení, je úžasné, když v týmu není vidět účinek žádné struktury a žádného rozvrstvení pozic.
Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.
1 Korintským 11:1  (SNC)
To, co skutečně potřebujeme jako vedoucí, je napodobovat a následovat Krista. A nepovyšovat se nad další, kteří dávají kus života té stejné práci, jako my, ale naopak jim být takovým příkladem, že nás budou chtít následovat stejně tak, jako my následujeme Krista. A pokud máme vedoucí i nad námi (většina z nás má), mějme stejné srdce a postoj jako oni. Pozice ve službě nás nikdy nesmějí oddělovat.

POSTOJ 6: Jsem tím, kdo povzbuzuje

Povzbuzení je něčím, co pozdvihuje. Dává naději. Dává sílu, i když člověk cítí, že ji už nemá. Bez povzbuzení jde těžko žít. Povzbuzení byl první bod, o kterém jsme se na Connectu s vedoucími bavili. A došli jsme ke společnému a jednohlasnému rozhodnutí: chceme se navzájem mnohem více prakticky povzbuzovat. Došli jsme k tomu, že ačkoli si jeden druhého velmi vážíme, docela málo si to říkáme. A přesně o tom povzbuzení je. Není to o tom, co si myslíš, ale o tom, co vyslovíš. Super názor můžu mít na spousty lidí, ale co z toho budou moci přijmout, pokud jim to nikdy upřímně neřeknu? Není o tom si rychle něco vymyslet nebo něco uměle vytvářet, ale je o našem nastavení mysli. Vždy, když s někým mluvíme, můžeme začít přemýšlet nad tím, čím bychom ho mohli povzbudit – a vždycky nás něco napadne. Co nám brání v tom to vyslovit?

Povzbuzení je stejně jako zbytek těchto sedmi důležitých myšlenek o postoji srdce – o tom, že se rozhodnu měnit prostředí a kulturu okolo sebe tím, že budu rozdávat, i když někdy sám nedostávám tolik, kolik bych chtěl nebo potřeboval. Povzbuzení je zároveň výborným nástrojem, pokud chceme budovat prostředí, kde se dobře dává zpětná vazba. Zpětná vazba bez povzbuzení totiž už není „feedback“, ale pouze kritika. Ale pokud bude ve tvé komunikaci k někomu převažovat pozitivní slova, i kritika bude pro něj mnohem jednodušší přijmout.
A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet.
Skutky apoštolské 9:31 (ČSP)
Všimněte si, že vedle sebe v této biblické pasáži stojí bázeň a povzbuzení. Obojí je potřeba. Každý z nás, jehož život patří Ježíši, může denně dostávat skrze Ducha Svatého povzbuzení, pokud je na něj otevřený. Nenechme si ho pro sebe a předávejme ho dál – ústy. Život je vždy trochu více negativní, než pozitivní a stahuje lidi dolů. Povzbuzení je nezbytné.

POSTOJ 7: Můj duchovní život je atraktivní

Zažili jste někdy ten pocit, kdy jste se dostali blíže k nějakému člověku, a v momentě, kdy jste byli blízko, jste si pomysleli: „z dálky působil lépe“? Nemluvím tady o špatném prvním dojmu, ale o nitru člověka, které odpuzuje ostatní. Nedávno se mi stala otřesná věc. Stál jsem v církvi v kuchyňce s člověkem, který byl ten den v církvi poprvé. Po chvíli se otevřely dveře a od člověka, který v nich stál, se na mě snesla sprška stížností a polonadávek kvůli naprosté banalitě (houbička byla po umytí nádobí v dřezu, ne na odkapávači). Asi nemusím dodávat, že ten člověk chodí pravidelně k nám do církve. Hanbou bych se v tu chvíli před tím novým návštěvníkem propadl. Jak na něj tohle muselo působit? Přijde ještě vůbec někdy? Neřekne si, že křesťané jsou pokrytci?
Tak ať svítí vaše světlo všem lidem; ať za vašimi dobrými činy vidí Boha a jeho chválí.
Matouš 5:16 (SNC)
Někdy se to může stát i nám i nám – v určité situaci se lekneme sami sebe a své reakce a dojde nám, jak povýšeně, zákonicky, nebo sobecky jsme zareagovali. Jako křesťané jsme neustále v napětí mezi tím, co chce naše „stará verze“ a mezi tím, jakou zprávu chceme vysílat do světa svým novým životem. Když člověk ucítí duchovní faleš, masku, která se najednou v kritických situacích odlepí a je cítit tvrdost a odsouzení, je to jako rána pod pás. Když ale potkáte člověka, jehož duchovní život je prostě přirozený a je zdravý, tak vás to velmi povzbudí a inspiruje. Mějme v hledáčku nás přístup k tomu, jakou milost jsme od Boha dostali a jak moc nám bylo odpuštěno. A přemýšlejme nad tím, jakou zprávu náš život reálně vysílá lidem okolo.

Druhá rovina je, jestli náš duchovní život je přirozený. Někdy se jako křesťané nebo křesťanští vedoucí můžeme cítit pod tlakem, abychom „hráli svoji roli“. To je velmi nebezpečné, protože když spadne naše maska, odhalí se nahá pravda – že jsme pouze hráli toho, koho jsme si mysleli, že by v nás lidé měli vidět. Nemá smysl ze sebe dělat někoho jiného. Jedině takoví, jací jsme, můžeme lidem přirozeně ukazovat na Ježíše. Například já osobně v sobě mám pořád kus puberťáka. Plně se to projeví například tehdy, když někde na akci hrajeme s mládežníky hry, nebo „blbneme“. Pokud mi vše sedne, proměním se ve svoji sedmnáctiletou verzi, začnu se schovávat za karty, co držím v ruce, neustále vtipkuju, všemu se směju...prostě puberťák. Často se mi stávalo, že jsem se nad tím později pozastavil a přemýšlel, jestli bych neměl být spíše „vážný vedoucí“. Ale došel jsem k tomu, že ne. Tohle jsem prostě já! A pokud dokážu ve věcech držet správnou míru a dokážu rozlišit, kdy je čas se bavit a kdy je čas zvážnět, tak je vše OK. Raději budu někdy trochu za puberťáka, než abych se na sílu snažil být někým, kým nejsem. Nikdy nesmíme hrát roli podle očekávání druhých nebo dokonce nás samých – pokud je před Bohem vše v pořádku, zůstaňme sami sebou a vším, co jsme, ukazujme lidem okolo nás na Ježíše.

Závěr:

Věřím tomu, že pokud se rozhodneme osvojit si tyto postoje jakožto vedoucí, uděláme první velký krok ke změně kultury v naší mládeži/sboru. Změna totiž musí začít u vedoucího. Zároveň jsem ale přesvědčený, že tyto postoje mohou mít nesmírný užitek pro jakéhokoli člověka, který se je rozhodne ve svém životě aplikovat. Všechno jsou to totiž biblické a Boží principy, které vysílají jasný signál do našeho okolí o tom, že jsme jiní.

Je jasně vidět, že všech těchto sedm postojů vidíme mezi řádky, když čteme na začátku knihy Skutků o první církvi (viz. tento článek). Věřili ve změnu, která skutečně přišla. Nevykonávali pouze aktivitu, ale církev okolo nich byla jejich život. Sloužili s radostí a vášní a nenechali se ničím rozdělovat. A jejich duchovní život byl atraktivní tak, že noví lidé se k nim přidávali každý den. A to je poslední princip, který chci dnes zmínit. Není v naší moci způsobit růst církve a obrátit nové lidi. Toto dělá pouze Bůh. V naší moci ale je žít podle odkazu Pán Ježíše Krista tak, jako žila první církev. A noví lidé budou následovat.
Pán jim denně přidával další, kteří uvěřili a byli zachráněni.
Skutky 2:47 (SNC)

středa 27. ledna 2016

Je budování zdravé kultury v mládeži/sboru důležité?



Je kultura pojem, který si můžeme dovolit při vedení mládeže/sboru ignorovat? A pokud ne, proč je tak důležitá? Kultura budování organizace, potažmo v církvi mládeže nebo sboru je už několik let mezi církevními vedoucími (alespoň těmi, ke kterým mám blízko) horkým tématem a jsem si jistý, že se o ní teprve začne ještě více mluvit. To, jestli kultura v naší mládeži/sboru je zdravá velmi ovlivňuje to, jak se tam lidé cítí, jak jsou motivovaní do služby a jak je naše prostředí atraktivní pro nové lidi, kteří do něho přijdou.

Slovník pojmů definuje kulturu jako „systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje až jako člen společnosti, kde se tato kultura pěstuje a předává“. Kultura jsou vzorce chování a hodnot, které si lidé osvojí a které se v jejich životě projevují a uplatňují – a to ne jen naoko, ale opravdově a ze svobodného rozhodnutí. Změna kultury v organizaci je jedna z nejtěžších a nejpomalejších změn, o které vedoucí může usilovat. V Bibli můžeme vidět nejkrásnější a nejpřitažlivější kulturu církve už hned u jejího vzniku. Dodnes zůstává tento neskutečný příběh inspirací pro církve po celém světě.
Všichni chtěli slyšet od apoštolů ještě více, bývali rádi pohromadě, společně stolovali, lámali chléb na památku Kristovy poslední večeře a modlili se. Apoštolové činili mnoho mocných činů a divů, takže každý cítil, že tu působí Bůh. Věřící vytvořili pospolitost, ve které se o všechno dělili a dokonce majetek měli společný. Zámožní mezi nimi prodávali své nemovitosti a výtěžek dělili mezi všechny, jak kdo potřeboval.
Všichni se společně shromažďovali každý den v jeruzalémském chrámu. V menších skupinách se pak scházeli po domech a jedli společně, s radostí a upřímností. Svou vděčnost Bohu vyjadřovali modlitbami a zpěvem, a kdo to slyšel, tomu se to líbilo. Pán jim denně přidával další, kteří uvěřili
a byli zachráněni.
Skutky 2/42-47 (SNC)
Kultura různých organizací se může lišit. Je ale jasné, že kultura v církvi se některými specifikami vymyká a musí vymykat jiným organizacím. V této biblické pasáži vidíme několik věcí: velmi přirozené a blízké vztahy, společné modlitby, neustálé připomínání si Kristovy oběti, radikální lásku, silné Boží působení, štědrost a také jakousi „chytlavost“ pro okolní svět, která byla určitým výstupem všeho předešlého a v jejímž důsledku neustále přicházeli noví lidé a zažívali radikální proměnu. Slova „kultura“ není třeba se bát proto, že se v naší řeči uvnitř neobjevuje tak dlouho. Není to pouze nějaký sociologický nebo manažerský termín, který jsme přibrali do našeho církevního slovníku, protože si to doba žádá. Je to pojmenování změny v organizaci, která je hluboká, celistvá, vždy vychází od nejužšího vedení a postupně organizaci prostupuje. Zdravá a přitažlivá kultura je přesně to, co vidíme v knize Skutků – akorát, že tehdy pro to nikdo neměl takto exaktní pojmenování.

Troufám si říct, že kultura je v jakékoli organizaci nejméně stejně důležitá, možná ještě důležitější než její struktura. Umět něco dobře zorganizovat je jedna věc. Ale vytvořit takové prostředí, do kterého se lidé těší, kam rádi přispívají, a kde ví, že jejich hlas bude vždy brán vážně, to je mnohem hlouběji sahající změna. Přitom každé prostředí má svoji kulturu – přirozenou nebo nepřirozenou, radostnou nebo napjatou, srozumitelnou nebo nesrozumitelnou, zdravou nebo nezdravou. Když jdu v Brně na hokej na Kometu, obvykle jsem svědkem fanouškovské kultury, která má svoje specifika: přízeň ke klubu, někdy nenávist k protivníkovi (pokud třeba hrajeme se Spartou), kritický postoj k rozhodčím, podrobné poznámky lidí stojících okolo o tom nebo onom hráči, které mi připomínají to, že existují i lidé, kteří mají hokej jako hlavní vášeň svého života. Pokud se ale klubu přestane dařit a krize trvá, začínají sprosté transparenty, pokřiky vyzývající k odchodu trenéra, úbytek návštěvnosti. I to je kultura, jakkoli ne úplně pozitivní.

Kultura a struktura měly jít společně a ani jedno by nemělo brzdit rozvoj organizace. Pravda ovšem je, že v dnešní době jsme neustále nuceni být součástí nějakého systému a náš život je plný informací, úkolů, deadlinů, přesných odjezdů ze zastávky (proč ten bus vždycky odjíždí těsně před tím, než přijdu na zastávku?) a naplánovaných setkání. Neustále jsme součástí nějaké struktury, nějakého systému. Proto si myslím, že obzvláště v dnešní naprogramované době jsme už trochu unaveni z neustálého zařazení do nějaké struktury.  V církvi se nám přitom může stát to samé. Můžeme se stát výborně zorganizovanou skupinou lidí s výborným programem, kde se ovšem lidé budou cítit jako stroje, které mají jediný úkol: aby vykonali svoji práci. To sice může nějaký čas fungovat a dokonce i vypadat navenek dobře, ale po nějaké době může dojít k rezignaci, vyhoření, vztahovým problémům. Přitom na příkladu církve z knihy Skutků nevidíme zmínku o žádné převratné struktuře (řešení struktury muselo přijít až o něco později), ale vidíme nádhernou zdravou kulturu, která přitahovala každý den nové lidi.

Nechápejte mě špatně, rozhodně neshazuju důležitost struktury. Pokud lidé vědí, JAK věci dělat, je to dobře. Klíčové dvě otázky, na kterou ale nesmíme zapomenout, je CO a PROČ. Otázka CO souvisí s posláním a směřováním, otázka PROČ je klíčová pro budování zdravé kultury. V církvi přitom můžeme komunikování CO a PROČ lehce zanedbat – přeci ten důvod všichni známe – je jím Bůh sám. Všichni sloužíme proto, abychom Boha oslavili. Sloužím kvůli Němu (je naší motivací), pro Něj (je cílem všeho, co děláme) a skrze Něj (bereme od něj sílu). To je pravda a je to neustále nutné komunikovat, ale kromě tohoto hodnotového základu musíme jít i dál k dalším a konkrétnějším otázkám.
Vždyť i Ježíš, když odcházel zpět ke svému Otci do nebe, dal svým učedníkům konkrétní instrukce: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“
Matouš 28:19 (ČSP) 
Takže v rámci tohoto velkého poslání, které dodnes platí jako obecné poslání pro církev, se potřebujeme ptát: K čemu nás konkrétně Bůh volá? Co po nás konkrétně Bůh chce? Co se potřebujeme naučit a pochopit, abychom toto poslání lépe pochopili a dobře ho naplňovali? A hlavně – jak vytvořit prostředí, kde bude lidem radostí a ctí toto poslání naplňovat? Jak neustále komunikovat PROČ tady jsme a získat lidi, které vedeme, pro toto poslání?
Každé místo má svoji kulturu, dokonce i rodina. První krok ke změně kultury je proto umět si pojmenovat současnou situaci a být k sobě upřímný. Jaká je u nás kultura? Jak rádi jsou lidé v našem sboru/mládeži? Jaká je dlouhodobější situace klíčových lidí? Někdy je dobré si nechat poradit od blízkých lidí, protože hlavní vedoucí vidí věci obvykle extrémněji, buďto příliš pozitivně, nebo příliš negativně.

A pokud jsme se nad tím ještě nikdy hlouběji nezamysleli, položme si otázku: PROČ EXISTUJEME? A jak můžeme toto klíčové PROČ znovu a znovu komunikovat našim klíčovým lidem a potom všem ostatním? Jaké jsou naše klíčové hodnoty, na kterých stojíme, ze kterých neslevíme a ze kterých vycházíme? A jak je komunikovat tak, aby jim každý rozuměl? Pokud zvládneme odpovědět na tyto těžké otázky, jsem si jistý, že lidé, které vedeme, budou mnohem více získáni a motivováni pro konkrétní úkol, který Bůh naší mládeži/sboru dal.

Strach a radost z procesu

Delší dobu přemýšlím nad tématem procesu a cesty. Přemýšlím nad českou mládeží, nad svým městem, nad lidmi, které vedu. Přemýšlím nad tím, kde jsme a kam jdeme. A co s námi bude za rok, za dva roky, za pět let, za deset let. Jsem neskutečně vděčný za to, když vidím kolem sebe mladé lidi, kteří při všech svých výzvách a bojích a pokušeních a tlaku dokážou vidět dál. Nechávají za sebou nit, která se občas klikatí, občas trochu uhne, ale přesto jde jasným směrem. Mladé lidi v dnešní době není tak těžké nadchnout. Na naši mládež Connect v Brně přišlo během posledního roku, troufnu si říct, okolo 300-400 různých lidí.  Možná víc, přesné statistiky neděláme. Viděl jsem spoustu úsměvů, rozzářených tváří, spoustu pozitivní zpětné vazby na chvály nebo slovo i od nevěřících nebo hledajících lidí. Ale často zůstane jen u toho. Jeden večer jsme nadšení, říkáme si, jak je Bůh a církev super, ale nedokážeme to přetavit ve vytrvalou cestu.

Proč? Kdybych znal přesnou a komplexní odpověď, už o ní všude mluvím a píšu. Důvodů je asi víc – zčásti se doba velmi rychle mění a my hledáme, jak čelit výzvám, které nám klade (a někdy se na ni taky pěkně vymlouváme), zčásti se učíme dozrávat a rozumět životu (já nejdřív vždycky tomu vlastnímu), možná jsme se v té spleti výzev a možností trochu ztratili a vůbec si definujeme, jestli má vůbec smysl něco dělat a případně jak. Nevím, jestli je to jen v mém okolí, ale nejvíc mě na naší generaci zaráží apatie a ignorace. Jako by nás někdy vůbec nezajímalo, co se kolem nás děje, jaká je situace v našem městě, v našem národě a abych nemluvil jen o velkých věcech, tak třeba i situace našich kamarádů, rodičů, kolegů… prostě nás to někdy vůbec nezajímá. Hledáme jednoduché odpovědi, ale ty neexistují. A když na ně nepřijdeme rychle, často vše vzdáváme už na začátku.
Odpovědí může být podle mého názoru jedině cesta. Proces. Schopnost obětovat se. Jít do rizika. Vstoupit do procesu. Nedokážeme uchopit koncept vytrvalosti a často se utápíme ve spleti kroků, které děláme, ale kterým sami nerozumíme a které často nikam nevedou.

Sám se s tím potýkám. V mobilu mám soubor, kde si píšu úkoly. Do jednoho sloupečku ty krátkodobé, do druhého ty dlouhodobé. Ty krátkodobé neustále ubývají a zároveň přibývají. Každý den splním 4-5 těch menších úkolů. Nedávno jsem si ale všiml, že těch velkých ubývá méně. Pořád tam jsou a já vím, že bych se do některých z nich měl pustit. Znamenalo by to ale vstoupit do delšího procesu, rozvrhnout si práci a přemýšlení na víc částí a to se mi občas nechce. Pracuju na plný úvazek jako vedoucí (chcete-li pastor) mládeže a často absolutně nemám odpovědi (asi to tak má být, ale někdy je to trochu stresík). Nevím, jak věci dělat, netuším, jak se v určitých situacích moudře zachovat. Ale rozhodl jsem se vydat do procesu hledání a růstu. Učím se pravidelnosti a dobrému návyku v oblasti každodenní modlitby a čtení Bible. Pravidelně každý týden se snažím číst několik dobrých knížek. Alespoň jednou za měsíc se chci setkat s někým z lidí, které považuju za inspirativní, abych se mohl učit. Když jedu v autě, téměř vždy poslouchám nějaké dobré kázání nebo vyučování. Sleduju, co nového vychází, nebo co mají u sebe lidi, kteří jsou pro mě inspirací. A doufám, že to teď nebude znít namyšleně, když vám řeknu, že si myslím, že rostu. Přicházejí větší a větší výzvy a příležitosti a to mě nutí zůstat pokorným a přiznat si, že všechno to, co jsem od Boha dostal, mi nepatří a to, co dělám, může kdykoli skončit. Ale dělám to rád. Miluju mladé lidi a miluju Boha a miluju tyhle dva světy „propojovat“ tak nejlíp, jak to umím.

Čím déle sloužím a vedu, tím víc si uvědomuju, jak málo věcí je černobílých. A jak moc jsou někdy odpovědi složité. Ale chci je odkrývat. Pomalu, v rámci toho procesu, který někdy tak nesnáším. Když se do něho ale ponořím, zjišťuju, že mě vlastně baví. Když se vytrvalost ukotví ve tvém životě a stane se tvojí hodnotou, bude tě neskutečně bavit a stane se nástrojem, díky kterému ti Bůh možná odkryje mnohem víc, než teď znáš. Baví mě hledat odpovědi na otázky a jsem nadšený, když něčemu rozumím aspoň o trochu víc. A chci pomáhat lidem kolem sebe vstupovat do toho nepříjemného procesu a udělat z něj jejich přítele. Udělat z té nekonečné cesty něco, co je bude neskutečně bavit. Jsem si jistý tím, že pokud máme v příštích několika letech v naší zemi něco změnit, bez procesu a neustálého učení to nepůjde.

Chci vás všechny, kdo jste se dočetli až sem, proto spolu se sebou samotným na konec vyzvat: Studujte. Učte se rozumět Bohu, lidem kolem sebe, někdy i sami sobě. Nespěchejte. Pokud se vydáte zodpovědně cestou procesu, odpovědi přijdou. Nevzdychejte nad sebou ani nad situacemi okolo nás. Náš boj není marný (1. Korintským 15/10). A nakonec se pro vás možná stane vytrvalost a proces něčím, co si zamilujete.