Strach a radost z procesu

Delší dobu přemýšlím nad tématem procesu a cesty. Přemýšlím nad českou mládeží, nad svým městem, nad lidmi, které vedu. Přemýšlím nad tím, kde jsme a kam jdeme. A co s námi bude za rok, za dva roky, za pět let, za deset let. Jsem neskutečně vděčný za to, když vidím kolem sebe mladé lidi, kteří při všech svých výzvách a bojích a pokušeních a tlaku dokážou vidět dál. Nechávají za sebou nit, která se občas klikatí, občas trochu uhne, ale přesto jde jasným směrem. Mladé lidi v dnešní době není tak těžké nadchnout. Na naši mládež Connect v Brně přišlo během posledního roku, troufnu si říct, okolo 300-400 různých lidí.  Možná víc, přesné statistiky neděláme. Viděl jsem spoustu úsměvů, rozzářených tváří, spoustu pozitivní zpětné vazby na chvály nebo slovo i od nevěřících nebo hledajících lidí. Ale často zůstane jen u toho. Jeden večer jsme nadšení, říkáme si, jak je Bůh a církev super, ale nedokážeme to přetavit ve vytrvalou cestu.

Proč? Kdybych znal přesnou a komplexní odpověď, už o ní všude mluvím a píšu. Důvodů je asi víc – zčásti se doba velmi rychle mění a my hledáme, jak čelit výzvám, které nám klade (a někdy se na ni taky pěkně vymlouváme), zčásti se učíme dozrávat a rozumět životu (já nejdřív vždycky tomu vlastnímu), možná jsme se v té spleti výzev a možností trochu ztratili a vůbec si definujeme, jestli má vůbec smysl něco dělat a případně jak. Nevím, jestli je to jen v mém okolí, ale nejvíc mě na naší generaci zaráží apatie a ignorace. Jako by nás někdy vůbec nezajímalo, co se kolem nás děje, jaká je situace v našem městě, v našem národě a abych nemluvil jen o velkých věcech, tak třeba i situace našich kamarádů, rodičů, kolegů… prostě nás to někdy vůbec nezajímá. Hledáme jednoduché odpovědi, ale ty neexistují. A když na ně nepřijdeme rychle, často vše vzdáváme už na začátku.

Odpovědí může být podle mého názoru jedině cesta. Proces. Schopnost obětovat se. Jít do rizika. Vstoupit do procesu. Nedokážeme uchopit koncept vytrvalosti a často se utápíme ve spleti kroků, které děláme, ale kterým sami nerozumíme a které často nikam nevedou.

Sám se s tím potýkám. V mobilu mám soubor, kde si píšu úkoly. Do jednoho sloupečku ty krátkodobé, do druhého ty dlouhodobé. Ty krátkodobé neustále ubývají a zároveň přibývají. Každý den splním 4-5 těch menších úkolů. Nedávno jsem si ale všiml, že těch velkých ubývá méně. Pořád tam jsou a já vím, že bych se do některých z nich měl pustit. Znamenalo by to ale vstoupit do delšího procesu, rozvrhnout si práci a přemýšlení na víc částí a to se mi občas nechce. Pracuju na plný úvazek jako vedoucí (chcete-li pastor) mládeže a často absolutně nemám odpovědi (asi to tak má být, ale někdy je to trochu stresík). Nevím, jak věci dělat, netuším, jak se v určitých situacích moudře zachovat. Ale rozhodl jsem se vydat do procesu hledání a růstu. Učím se pravidelnosti a dobrému návyku v oblasti každodenní modlitby a čtení Bible. Pravidelně každý týden se snažím číst několik dobrých knížek. Alespoň jednou za měsíc se chci setkat s někým z lidí, které považuju za inspirativní, abych se mohl učit. Když jedu v autě, téměř vždy poslouchám nějaké dobré kázání nebo vyučování. Sleduju, co nového vychází, nebo co mají u sebe lidi, kteří jsou pro mě inspirací. A doufám, že to teď nebude znít namyšleně, když vám řeknu, že si myslím, že rostu. Přicházejí větší a větší výzvy a příležitosti a to mě nutí zůstat pokorným a přiznat si, že všechno to, co jsem od Boha dostal, mi nepatří a to, co dělám, může kdykoli skončit. Ale dělám to rád. Miluju mladé lidi a miluju Boha a miluju tyhle dva světy „propojovat“ tak nejlíp, jak to umím.

Čím déle sloužím a vedu, tím víc si uvědomuju, jak málo věcí je černobílých. A jak moc jsou někdy odpovědi složité. Ale chci je odkrývat. Pomalu, v rámci toho procesu, který někdy tak nesnáším. Když se do něho ale ponořím, zjišťuju, že mě vlastně baví. Když se vytrvalost ukotví ve tvém životě a stane se tvojí hodnotou, bude tě neskutečně bavit a stane se nástrojem, díky kterému ti Bůh možná odkryje mnohem víc, než teď znáš. Baví mě hledat odpovědi na otázky a jsem nadšený, když něčemu rozumím aspoň o trochu víc. A chci pomáhat lidem kolem sebe vstupovat do toho nepříjemného procesu a udělat z něj jejich přítele. Udělat z té nekonečné cesty něco, co je bude neskutečně bavit. Jsem si jistý tím, že pokud máme v příštích několika letech v naší zemi něco změnit, bez procesu a neustálého učení to nepůjde.

Chci vás všechny, kdo jste se dočetli až sem, proto spolu se sebou samotným na konec vyzvat: Studujte. Učte se rozumět Bohu, lidem kolem sebe, někdy i sami sobě. Nespěchejte. Pokud se vydáte zodpovědně cestou procesu, odpovědi přijdou. Nevzdychejte nad sebou ani nad situacemi okolo nás. Náš boj není marný (1. Korintským 15/10). A nakonec se pro vás možná stane vytrvalost a proces něčím, co si zamilujete.